Zesílení české a federalistické opozice vedlo politický tábor centralistů ke snahám o další omezení autonomie historických zemí a k posílení role ústředního parlamentu zavedením přímých voleb do říšské rady. K prosazení této ústavní změny bylo klíčové ovládnout zemské sněmy, respektive skrze ně získat potřebnou většinu v centrálním parlamentu. A tak se všeobecné zemské volby v dubnu 1872 staly pro oba politické tábory rozhodujícím střetnutím. Zaznamenány byly různé formy nelegitimní kampaně a volebních podvodů, pro které si volby v Čechách vysloužily označení „chabrusové“.
Sněm se poprvé sešel 24. dubna 1872. Na základě volebního vítězství ve velkostatkářské kurii ovšem sněm nyní ovládali němečtí centralisté. Ti vzápětí zvolili zástupce českého sněmu na říšské radě, jejíž většina pak schválila zavedení přímých voleb do říšské rady. Císař říšský zákon sankcionoval v dubnu 1873. V čele nově zvoleného zemského sněmu stanul předák ústavověrných velkostatkářů Karl Auersperg. Zástupcem maršálka v zemském výboru se stal německý liberál Franz Schmeykal a ve sněmu maršálka zastupoval českobudějovický starosta Eduard Claudi. Federalisté (tj. čeští občanští politikové, kteří byli v menšině) se odmítali zasedání sněmu účastnit (taktika tzv. pasivní rezistence) a byli sněmovní většinou zbavováni mandátů. To opakovaně vedlo k neustálému vypisování doplňovacích voleb v českých okresech, v nichž ale opětovně vítězili čeští federalisté.
Otázka problematické parlamentní pasivity a vztah Čechů ke konzervativním a klerikálním spojencům ovšem mezitím vedly k rozkladu dosud jednotné české Národní strany. V českojazyčných volebních obvodech se tak při doplňovacích volbách od roku 1874 střetávali kandidáti dvou českých stran, tj. staročechů a mladočechů. Rozkol v českém táboře vygradoval v prosinci 1874 založením Národní strany svobodomyslné (mladočeši) a vstoupením jejích sedmi poslanců na český sněm. Po smrti Františka Palackého (1876) a interních bojích o moc svou pozici faktického předsedy strany uhájil František Ladislav Rieger. Proměna se udála rovněž v německém stranickém subsystému. Vedle klerikálů a německých liberálů o mandáty od počátku 70. let zápasili i stoupenci německého nacionálního hnutí. Od 70. let sílil rovněž socialistický politický proud, ovšem jeho šance na parlamentní zastoupení byly s ohledem na volební daňový cenzus vylučující z voleb dělnictvo minimální. Po uplynutí šestiletého funkčního období došlo 24. dubna 1878 k rozpuštění sněmu a vypsání všeobecných voleb na září 1878.