Intervencemi při červnových zemských volbách ve velkostatkářské kurii v roce 1883 si vláda zajistila vytvoření vládní sněmovní většiny a po bezmála třinácti letech ovládla sněm koalice konzervativních velkostatkářů a obou českých stran. Sněm se sešel poprvé 5. července 1883 a změna poměrů na základě voleb se ihned promítla do personálního složení vedení českého sněmu. Zemským maršálkem byl císařem jmenován federalisticky a pročesky orientovaný Jiří kníže Lobkowicz; jeho zástupcem ve sněmu se stal Anton Waldert, zástupce německých liberálních poslanců. Po Waldertově rezignaci v roce 1886 funkci zastával staročeský politik Jindřich Šolc.
Mocenský obrat se záhy promítl i do přijímaných zemských zákonů. Nová sněmovní většina prosadila volební reformu, jejíž součástí bylo i snížení volebního cenzu a tím zvýšení počtu oprávněných voličů. Současně došlo k výraznému zvýšení zemských subvencí národně českému školství a dalším rozpočtovým výdajům, které dříve tlumila taktika sněmovní pasivity. Na druhou stranu německá politická reprezentace se jen obtížně smiřovala s novým postavením sněmovní menšiny. V roce 1884 její předák Eduard Herbst vyzval vládu k vypracování administrativní reformy, skrze kterou by v Českém království vznikly národnostně čisté správní a soudní okresy. Podobné návrhy o „rozhraničování“ a vytváření „uzavřeného německého území“ sněmovní většina kategoricky odmítla a stupňující se napětí nakonec v roce 1886 vedlo k odchodu německým poslanců ze sněmu a k jejich následné sněmovní pasivitě. Současně ale docházelo ke konfliktům uvnitř českého tábora, a to zejména v otázce podpory poskytované předlitavské Taaffeho vládě a ohledně vztahu ke konzervativním koaličním partnerům. Po rozpuštění sněmu 19. dubna 1889 a vypsání všeobecných voleb na červenec 1889 už bylo jasné, že opětovné volební dohody mezi staročechy a mladočechy nebude dosaženo.