Volby do českého sněmu proběhly na přelomu února a března 1908. České strany získaly 98 mandátů, německé 68. Mandáty v kurii velkostatku byly na základě předvolebního kompromisu obou velkostatkářských stran rozděleny v poměru 49 konservativních a 21 ústavověrných mandátů. Občanské strany čelily stranické diferenciaci vytvořením nadstranických svazů poslanců. Tj. Svazu českých poslanců a Svazu německých zemských poslanců.
Sněm se poprvé sešel 15. září 1908 a na programu měl reformu zemského zřízení a reformu volebního řádu. Němečtí poslanci ovšem okamžitě zahájili obstrukci jednání. Důvodem byl jak jejich nesouhlas s českými či vládními návrhy na uvedené reformy, tak protest proti přezíravému zacházení české většiny s návrhy a požadavky německé menšiny. Ve sněmovně vypuklo násilí a sněm musel být odročen. V roce 1909 se sešel pouze jednou, o rok později zasedal pět dnů a stejně v roce 1911. Všechny pokusy zastavit německou obstrukci se ukázaly bezpředmětnými. V roce 1912 a 1913 proto nebyl ani svolán. Důsledná obstrukce znemožnila volbu nového zemského výboru, stejně jako přijímání zemského rozpočtu. Cílem Němců bylo rozvrátit zemské finance a donutit tak českou většinu k ústupkům vůči německým představám o paralelně vyjednávaném česko-německém národnostním vyrovnání. Patovou situaci vyřešila vláda neústavním „převratem“, kdy na základě tzv. Anenských patentů z 26. července 1913 sněm i zemský výbor rozpustila a nevypsala nové volby. V korunní zemi Čechy se tak od léta 1913 vládlo absolutisticky.
Evropskou pozornost však český sněm vyvolal nejen převratem či násilnostmi, ale především zvolením Boženy Vikové-Kunětické za poslankyni v doplňovacích volbách 1912. Šlo o první volbu ženy za poslance v Evropě mimo Skandinávii. Na tomto prvenství nic neměnil fakt, že místodržitel Franz Thun tuto volbu odmítl uznat za platnou a její legitimita zůstala s ohledem na vypuknutí války otevřenou.