Parlamentarismus

Příběh českého parlamentarismu je mnohem delší než se zřejmě většina lidí domnívá. Jeho kořeny nacházíme již hluboko ve středověku, kdy se u nás postupně zformovala tzv. stavovská společnost a privilegii obdaření stavové (vyšší a nižší šlechta, církevní hodnostáři a zástupci svobodných královských měst) se hlásili o právo podílet se na rozhodování o věcech veřejných. Počátky českého zemského sněmu proto nacházíme už v polovině 13. století. 

Náš web je však věnován modernímu parlamentarismu. Ten u nás nezačal ani po revoluci v roce 1989 ani za první republiky, ale je velmi těsně spjat se svými předchůdci v polovině 19. století a je tak přímo svázaný s parlamentním systémem habsburské monarchie. Moderní český parlamentarismus by nebyl bez rakouského. Ostatně Thunovský palác, současné sídlo Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, byl zakoupen pro účely českého zemského sněmu už v roce 1801 a od roku 1861 v této budově s určitými přestávkami jednají poslanci a poslankyně nepřetržitě.

Znát tento dlouhý příběh je důležité. Role parlamentu, způsob jeho fungování či jeho složení se od počátků v revolučním roce 1848 sice proměňovaly, ale některé zásadní otázky zůstaly po celou dobu beze změny. Tou nejdůležitější z nich je, jak silné postavení má parlament oproti výkonné moci. Lhostejno, zda v monarchii nebo v republice, skutečná moc parlamentu sestaveného z volených zástupců občanů nebyla nikdy nijak napevno dána. O čtyřicetiletém ochromení parlamentu v období komunistické diktatury ani nemluvě. V poměrech Střední Evropy musel parlament o své postavení bojovat od samého počátku, ostatně první ústavodárné shromáždění nechal císař František Josef I. v březnu 1849 po několikaměsíční práci jednoduše rozpustit a ještě týž den poslanci za dohledu přivolaného vojska na kvap opouštěli moravskou Kroměříž, kde tehdy parlament provizorně zasedal. 

Cesta k podílu parlamentu a spolu s ním i rostoucího počtu občanů a občanek na moci byla dlouhá a dosud neskončila. Jakkoli mohou být totiž občané českých zemí hrdí na dlouhé dějiny svého zastupování v různých reprezentativních sborech, pro naši současnost a hlavně do budoucna bychom neměli přehlížet varovná znamení, která tento příběh obsahuje. K dějinám parlamentarismu na našem území totiž kromě jiného patří, že v přelomových okamžicích parlament nebyl klíčovým hráčem. Byl různými způsoby obcházen, respektive sloužil pouze jako místo dodatečného potvrzení rozhodnutí učiněných někým jiným někde jinde. V roce 1938 parlament v rozporu s ústavou nebyl připuštěn k hlasování o Mnichovské dohodě, po válce posloužila jeho okleštěná podoba k nástupu komunistické diktatury, víceméně stranou hlavního dění stál i během demokratické revoluce v roce 1989 či při dělení Československa v roce 1992. Evropsky unikátní je pak tradice kooptací, kdy jsou ve zlomových okamžicích poslanci jmenováni a nikoli voleni, ke kooptacím u nás došlo v roce 1918, 1968, 1969, 1989 a 1990. Jakkoli se kooptace v kontextu našich dějin jeví jako opodstatněná improvizace, z této improvizace se stalo de facto pravidlo, které v posledu svědčí o nízké autoritě řádně zvoleného mandátu. 

Parlament je od roku 1990 centrem českého politického života a zprávy z něj pravidelně zaplňují naše média. Je však otázka, zda skrze prach vířený denními politickými spory, typickými pro parlamentní demokracie, už můžeme vidět obrysy českého parlamentu jako pevné součásti naší politické kultury, se schopností společenské konflikty krok za krokem doopravdy řešit a nikoli je jen neplodně vyostřovat, parlamentu respektovaného jakožto zástupce všech občanů a občanek a nikoli jen jako otravnou překážku pro ty, kdo jsou aktuálně u moci. Na místě jsou obavy o jeho budoucnost, to když je dosud parlament z nejvyšších politických míst veřejně znevažován či zpochybňován. Na místě jsou ale i naděje, parlament je díky svému dvoukomorovému uspořádání jedním z podstatných zdrojů stability současného ústavního pořádku. Skutečná síla českého parlamentu a kvalita českého parlamentarismu se ovšem zřetelněji vyjeví až v nějakém dalším zlomovém okamžiku. 

Pokud nám na zralé parlamentní kultuře v Česku záleží, není třeba sedět s rukama v klíně a čekat, až takový okamžik přijde. O parlamentní kulturu je třeba pečovat a posilovat ji, a není to jen věc poslanců a senátorů samotných. Jako příspěvek k rozvoji české parlamentní kultury nabízíme příležitost jejího poznávání a lepší orientace v ní. Krom zmíněné zásadní otázky je totiž mnoho dalších, které jsou pro vyzrálou parlamentní kulturu důležité – jak probíhají volební kampaně a volby, jaké osobnosti české občany a občanky zastupují, jak probíhá parlamentní diskuse nebo jaké jsou interní parlamentní procedury. Český parlamentarismus stojí za to, abychom o všech těchto otázkách měli podstatně větší jasno než dosud. Věříme, že k tomu následující základního uvedení do historie českých poslanců a poslankyň stejně jako celý tento web, pomohou.