Všeobecné volby do českého sněmu se konaly v druhé polovině března 1867 a s ohledem na rozložení sil v jednotlivých volebních obvodech rozhodl o sněmovní většině výsledek voleb do velkostatkářské kurie. Za využití ne zcela legitimních nástrojů se vládě podařilo získat loajální sněmovní většinu německých liberálních poslanců a tzv. ústavověrných velkostatkářů na čele s Karlem Auerspergem. Sněm se poprvé sešel 6. dubna 1867 a nejvyšším zemským maršálkem byl zprvu jmenován Edmund Hartig; od srpna 1867 až do rozpuštění sněmu pak funkci zastával Adolf Auersperg. Funkci maršálkova náměstka vykonával Johann Limbeck a po něm Anton Banhans. Provládní většina dne 13. dubna 1867 zvolila delegáty do říšské rady, která legitimovala nové státoprávní uspořádání monarchie (vznik rakousko-uherského dualismu). Stoupenci federalistického programu a českého národního hnutí odmítli legitimitu ústředního parlamentu i jím přijatých státoprávních změn.
Část české veřejnosti manifestovala protivládní odpor tzv. táborovým hnutím a čeští poslanci na protest zahájili bojkot sněmovních jednání (taktika tzv. pasivní rezistence). Vládě se nepodařilo zlomit opoziční odpor a při doplňovacích volbách v českojazyčných obvodech elektorát volil tzv. deklaranty, stoupence české Státoprávní deklarace ze srpna 1868. Až pád tzv. občanského ministerstva (vlády) v Předlitavsku a nástup kabinetu Poláka Alfreda Potockého (1870) přinesly obrat a nadějná jednání s českou politickou reprezentací. Potřeba zmírnění vnitrostátních rozporů a posílení loajality českého obyvatelstva vůči státní moci kvůli blížícímu se válečnému konfliktu mezi Pruskem a Francií vedly císaře 29. července 1870 k rozpuštění českého sněmu a vypsání nových voleb. Ty by daly vzniknout federalistické většině na sněmu a otevřely cestu k česko-rakouskému státoprávnímu vyrovnání.