Ve svém prvním legislativním období byla poslanecká sněmovna říšské rady svolána bez uvedení, zda v „rozšířené“ (343 poslanců), tj. včetně zástupců Benátska, Uher, Chorvatska a Sedmihradska, nebo v „užší“ (223 poslanců) podobě. Reálně však šlo od počátku o užší říšskou radu, neboť zástupci uherských zemí se nedostavili a existenci celoříšského zastupitelstva odmítali uznat (jistou výjimkou se stali pouze nemaďarští zástupci Sedmihradska, kteří se dostavili v roce 1863). Kromě Uhrů se ovšem nedostavili ani Benátčané a časem odešli i Češi (1863); po jistá období chyběli též Poláci či Jihoslované. Ani „užší“ říšská rada proto nebyla nikdy kompletní a od samého počátku se potýkala s problémem „pasivní rezistence“ / „trpného odporu“ spočívajícím v bojkotování ze strany svých delegátů volenými jednotlivými zemskými sněmy. Schmerlingova vláda tehdy zaujala vyčkávací stanovisko. Schmerlingova demise a jmenování nové vlády Richarda Belcrediho vyústily 20. září 1865 v sistování ústavy a tedy i v ukončení prvního zasedání říšské rady.
Poprvé se sněmovna sešla 29. dubna 1861, naposledy jednala 27. července 1865. Čechy zastupovat 54 zástupců, Moravu 22 a Slezsko šest. Většinu získala převážně liberálními Němci tvořená Ústavověrná strana vyznávající hodnoty liberalismu, centralismu a německého charakteru říše. Po celé období měli ve vedení sněmovny silné zastoupení Němci z českých zemí: prezidentem sněmovny byl nejprve slezský Němec Franz Hein (1861–1863), po něm pražský Němec Leopold Hasner (1863–1865); ve funkcích viceprezidentů se se kromě Hasnera vystřídali i moravští Němci Johann Mazzuchelli či Franz Hopfen. Mezi nejdůležitější zákony, které říšská rada v uvedeném období přijala, patřili např. rámcový říšský zákon o obecním zřízení (1862) či tiskový zákon (1863), který zmírnil podmínky pro vydávání politických novin.
