Vážná politická krize 60. let kombinovaná s vojenskou porážkou v prusko-rakouské válce (1866) otevřela cestu k mimořádným řešením permanentní parlamentní (bojkot říšské rady) a ústavní krize první poloviny 60. let. Státní ministr Richard Belcredi na přelomu let 1866/67 přišel s myšlenkou svolání „mimořádné říšské rady“, kterou by ze svých plén obeslaly v lednu 1867 nově zvolené neuherské zemské sněmy. Mimořádná říšská rada měla projednat poměr rakouské části říše k Uhrám, s nimiž paralelně vrcholila tajná jednání o tzv. rakousko-uherském vyrovnání. Mimořádná říšská rada měla mít ovšem pouze „poradní funkci“ a s ohledem na tento fakt ji hodlali obeslat i Češi, kteří od roku 1863 „řádnou“ říšskou radu bojkotovali a neuznávali. Belcredi počítal, že federalisticky orientované sněmy povedou k utvoření federalistické většiny na mimořádné říšské radě. Němečtí liberální poslanci ovšem tuto právní konstrukci odmítli a spojence nalezli v ministru zahraničí a císařského domu Friedrichu F. Beustovi, který jménem panovníka vedl k úspěšnému konci jednání s Maďary o rakousko-uherském vyrovnání. Beust v mocenském konfliktu s Belcredim počátkem února 1867 prosadil změnu kurzu, tzn. svolání řádné říšské rady podle únorové ústavy. To se také stalo a 20. května 1867 se sešla řádná „ústavní“ říšská rada na „užším“ základě, zbavená navíc problematických benátských zástupců, neboť benátský problém se ztrátou Benátska ve válce 1866 vyřešil. Belcredi v únoru podal demisi a nová vláda okamžitě rozpustila před několika týdny zvolené zemské sněmy s federalistickou většinou (např. český a moravský) a vypsala do nich nové volby, jejichž průběh nyní zmanipulovala ve prospěch ústavověrných sil. V nové poslanecké sněmovně říšské rady se tak opětovně utvořila ústavověrná většina. V čele poslanecké sněmovny stanul zprvu vůdce moravských Němců Karl Giskra (1867), poté, co se stal ministrem, jej v čele sněmovny nahradil štýrský poslanec Moritz Kaiserfeld (1868–1870). Prvním viceprezidentem byl po celé období Franz Hopfen, dalšími viceprezidenty se stali Polák Florian Ziemiałkowski či hornorakouský Franz Gross. Nejdůležitějším legislativním úkolem se stalo přijetí rakousko-uherského vyrovnání a s tím nepřímo související přijetí nové tzv. prosincové ústavy. Základem se sice stala její únorová předchůdkyně, nicméně některá její ustanovení byla upravena. Logicky se např. přestalo rozlišovat mezi širší a užší říšskou radou, nově byl ale upraven i poměr vymezující kompetence mezi říšskou radou a zemskými sněmy ve prospěch centralizačních prvků.
V souvislosti s touto inovací ústavy říšská rada přijala některé klíčové zákony, které z rakouské části říše učinily klasickou konstituční monarchii. Jednalo se např. o přijetí zákona o odpovědnosti ministrů, o nezávislosti soudců, o zřízení Říšského soudu, o všeobecných občanských právech a svobodách (včetně rovnoprávnosti národů), o svobodě spolčovací a shromažďovací atd.
Dalším důležitým legislativním dílem nesoucím silný rukopis německé liberální většiny byly tzv. májové zákony z roku 1868, které omezovaly postavení církve ve školství a v manželském právu a byly projevem tzv. „rakouského kulturkampfu“. Centralizační a proticírkevní legislativa německoliberální většiny a její vlády (tzv. občanské ministerstvo vedené Karlem Auerspergem) ovšem vyhrotilo napjaté vztahy s federalisticky a katolicky orientovanými německými poslanci ze sněmovní opozice. Říšskou radu tak začali bojkotovat i katolicky a konservativně orientovaní alpští Němci a vážně hrozilo, že se poslanecká sněmovna říšské rady stane neusnášeníschopnou (tj. kdyby počet poslanců klesl pod 100 přítomných).
