Funkční období prozatímního orgánu pojmenovaného Národní shromáždění československé (též Revoluční národní shromáždění) trvalo necelé dva roky. Vzniklo rozšířením Národní výboru 14. listopadu 1918 a zaniklo zvolením regulérního Národního shromáždění v dubnu 1920. Složení orgánu bylo určeno na základě tzv. Švehlova klíče, tedy podle výsledků voleb do říšské rady v roce 1911. Nejvíce křesel připadlo Republikánské straně československého venkova (tzv. agrárníci), dále Československé sociálně demokratické straně dělnické a Československé národní demokracii. Ve shromáždění byli rovněž zastoupeni představitelé Československé strany socialistické, Československé strany lidové a zástupci Slováků (obr. A).
První schůze Národního shromáždění československého se konala 14. listopadu 1920, poslední schůze měla pořadové číslo 145 a datována byla 15. dubnem 1920. Při první schůzi bylo zvoleno předsednictvo shromáždění. V jeho čele stanul sociální demokrat František Tomášek, čtyřmi místopředsedy se stali Matej M. Bella, Antonín Hajn, Alois Konečný a František Udržal. Jako pátý místopředseda se k nim v roce 1920 přidal lidovec Josef Kadlčák. Ve shromáždění působilo dále osm zapisovatelů a čtyři pořadatelé. Poslanci pracovali celkem ve 30 výborech.
Národní shromáždění československé mělo za úkol především přijmout opatření a zákony nutné k existenci nově vzniklé Československé republiky. Během prvního zasedání tudíž došlo ke jmenování vlády a ke zvolení Tomáše G. Masaryka prezidentem republiky. V dalších měsících shromáždění schválilo například zákon o zrušení šlechtictví, řádů a titulů, zákon o osmihodinové pracovní době a především v závěru svého fungování – 29. února 1920 – přijalo Ústavní listinu Československé republiky. Ta představovala východisko pro volby, jež se uskutečnily 18. a 25. dubna 1920 a vedly k nahrazení nevoleného Revolučního národního shromáždění dvoukomorovým Národním shromážděním.
