Květnové volby roku 1946 vyhráli v celostátním měřítku komunisté. Komunistická strana Československa (KSČ) získala v českých zemích 40,17 % odevzdaných hlasů, což v přepočtu na mandáty znamenalo 93 poslanců v třísetčlenném Ústavodárném Národním shromáždění. Volební výsledky ostatních českých stran byly následující: Československá strana národně socialistická (55 mandátů), Československá strana lidová (46 mandátů), Československá sociální demokracie (37 mandátů). Zcela jiná situace byla na Slovensku, kde jednoznačně zvítězila konzervativní Demokratická strana, která získala 62 % odevzdaných hlasů. V celostátním parlamentu obsadili zástupci Demokratické strany 43 poslaneckých křesel. Výsledky ostatních slovenských stran byly výrazně horší: Komunistická strana Slovenska (21 mandátů), Strana svobody (3 mandáty), Strana práce (2 mandáty). Ustavující schůze Ústavodárného Národního shromáždění proběhla 18. června 1946. Předsedou parlamentu byl zvolen Antonín Zápotocký (KSČ), který v této funkci ale setrval pouze jeden měsíc a následně byl vystřídán národním socialistou Josefem Davidem.
Hned v prvních měsících své činnosti parlament přijal několik významných rozhodnutí, mezi něž patřila jednomyslná volba Edvarda Beneše prezidentem republiky (19. června 1946) a přijetí zákona o tzv. dvouletce (25. října 1946). Hlavním úkolem Ústavodárného národního shromáždění bylo vypracování a přijetí nové československé ústavy. K tomu došlo až 9. května 1948, tedy více než dva měsíce po únorovém převratu. Pro návrh „lidově demokratické“ ústavy tehdy hlasovalo všech 246 přítomných poslanců. Většina zákonodárců, kteří na schůzi chyběli, se v této době již nacházela v emigraci nebo ve vězení. Prezident Edvard Beneš odmítl „ústavu 9. května“ podepsat a následně abdikoval. Ústavodárné národní shromáždění ukončilo svou činnost v souvislosti s volbami do Národního shromáždění, které proběhly 30. května 1948.