Představení zastupitelských sborů

Česká národní rada byl samostatný zastupitelský orgán pro občany České socialistické republiky, od roku 1990 České republiky. Jednalo se o obdobu již existující Slovenské národní rady v rámci připravované federace Československa.

Dne 10.7.1968 bylo nepřímo zvoleno 150 členů majících na starosti přípravu a ustavení České socialistické republiky a jejího zákonodárného sboru. Od 1.1.1969 fungovala Česká národní rada již na základě zákona o federaci jako legislativní orgán ve vztahu k nově ustavené české vládě a počet členů byl kooptací rozšířen na 200. První přímé volby se konaly až v roce 1971 s volebním obdobím 5 let. Většinový volební systém, na jehož základě voliči schvalovali pouze jediného navrženého kandidáta ve svém volebním obvodu, zůstal s výjimkou některých doplňovacích voleb v platnosti až do roku 1990, kdy Česká národní rada přešla na poměrný volební systém v 7 volebních krajích. Po celou dobu své existence sídlila rada v Thunovském paláci na Malé Straně. Česká národní rada volila a odvolávala své předsednictvo a zřizovala sněmovní výbory. Na republikové úrovni vydávala vlastní zákony a potenciálně mohla i vyslovit nedůvěru české vládě. V období normalizace nicméně nejčastěji volila soudce z povolání, scházela se zpravidla čtyřikrát v roce a přijímala jen několik jednotek zákonů ročně. Její úloha narostla po listopadu 1989, kdy se uskutečnily svobodné volby více politických stran, nabyly na významu republikové orgány a zvýšil se také počet zasedání a přijatých zákonů.

Od 1. ledna 1993 se přejmenovala na Poslaneckou sněmovnu tehdy jednokomorového Parlamentu České republiky. Poslancům České národní rady tedy na rozdíl do poslanců Federálního shromáždění mandáty se vznikem samostatné České republiky nezanikly.

Navazoval na tradici předrevolučního stavovského zemského sněmu a pokus o zřízení voleného českého zemského sněmu v roce 1848, historickoprávní kontinuitu však s nimi neměl. Strukturu a působnost nového českého zemského sněmu vymezila tzv. únorová ústava z roku 1861, jejíž součástí bylo české zemské zřízení a zemský volební řád. Jednokomorový parlamentní sbor sestával z 241 poslanců (později 242) a vedle nevolených virilistů zde byly volenými poslanci zastoupeny tři zájmové kurie – velkostatkářská, kurie měst společně s obchodními a živnostenskými komorami a kurie venkovských obcí. Počet volených poslanců příslušících každé kurii byl pevně stanoven. Vedle pěti (od r. 1882 šesti) zástupců pražské univerzity a vysokého duchovenstva náleželo 70 mandátů majitelům deskových statků, 87 mandáty disponoval elektorát vybraných měst s příslušníky obchodních a živnostenských komor a 79 poslanců vybírali zprvu nepřímou, od roku 1901 přímou volbou voliči pocházející z tzv. venkovských obcí. Aktivní volební právo po celou dobu existence sněmu omezoval mj. daňový a vzdělanostní cenzus. Šestileté funkční období mohl panovník předčasně ukončit rozpuštěním sněmu a vypsáním nových voleb. Z poslanců panovník jmenoval nejvyššího zemského maršálka předsedajícího sněmu.

Do kompetence sněmu náležela například oblast zemědělství nebo každoroční schvalování zemského rozpočtu. Říšské rámcové zákony v záležitostech školství, obecní a okresní samosprávy, otázky církví nebo ve věcech ubytování a zásobování armády sněm dále rozváděl zemskou legislativou a do roku 1873 sněm vysílal své zástupce do říšské rady ve Vídni. Fungování sněmu upravoval jednací řád a po celou dobu své existence sídlil sněm v Praze v Thunovském paláci na Malé Straně. Poprvé se sešel 6. dubna 1861 a jeho poslední zasedání se konalo 3. října 1911. S ohledem na rozvrat zemských financí a na trvající krizi sněmovní politiky v důsledku několikaleté obstrukce německých poslanců byl český sněm císařským nařízením (tzv. Anenské patenty) z 26. července 1913 rozpuštěn a do zániku monarchie už všeobecné volby do českého sněmu vypsány nebyly. Rozpuštěn byl tehdy i zemský výbor volený dosud sněmem a jeho místo zaujala panovníkem jmenovaná Zemská správní komise.

Jedním z hlavních požadavků revolučního hnutí v roce 1848 byla změna vládního režimu konstituováním parlamentního shromáždění se širokým zastoupením obyvatelstva. Volení poslanci měli reprezentovat elektorát, formulovat jeho kolektivní vůli a kontrolovat vládní moc. V ústavním systému Rakouského císařství se tehdy ukotvil dvoustupňový parlamentní systém s ústředním (ústavodárným) říšským sněmem a se zemskými sněmy v jednotlivých historických zemích. Pro České království se jím měl stát reformovaný český zemský sněm vycházející z původního stavovského sněmu. Historickoprávní kontinuita tak měla být zachována.

O podobě nově formovaného zemského parlamentu, jeho kompetencích a o volebním systému se jednalo na shromážděních občanů  v pražských Svatováclavských lázních v březnu 1848 a posléze na půdě Národního výboru, který reprezentoval především názory českého obyvatelstva. Nakonec ale složení sněmu odráželo kompromis mezi starým a novým režimem. Zasednout v něm mělo víc jak dvě stě nevolených zástupců šlechty a přes tři sta volených poslanců zastupujících univerzitu, občanské velkostatkáře, města a venkovské obyvatelstvo. Po posvěcení volebního řádu státními úřady bylo přikročeno k organizaci voleb. Na venkově volební obvody kopírovaly církevní územní jednotky, tzv. vikariáty.

Volby byly několikrát odloženy, i kvůli revolučnímu dění ve Vídni a útěku císaře z hlavního města monarchie do Innsbrucku. Nakonec volby proběhly v různých termínech převážně během června 1848. Staly se skutečným svátkem svobody. Ve vikariátech se uplatnilo hlasovací právo pro muže starší pětadvaceti let a velmi otevřený nominační proces kandidátů. V řadě obvodů obdrželo voličské hlasy i několik desítek kandidátů. Zvolení poslanci se rekrutovali ze všech společenských vrstev, oproti pozdějšímu období ale překvapí vysoký počet sedláků a místních autorit. Za každého poslance byl zároveň volen jeho náhradník. V německých oblastech Čech však byly volby částečně bojkotovány a zástupci německého obyvatelstva tak v řadě obvodů nebyli zvoleni.

I přes snahy českých politiků zvolený zemský sněm nakonec nikdy nebyl svolán a de iure se tak nikdy nekonstituoval. Důvodem bylo nejprve vypuknutí Svatodušních bouří v Praze a vyhlášení výjimečného stavu, později neochota vídeňské vlády, která preferovala schválit nejprve říšskou ústavu, v jejímž rámci by se pak zemské sněmy musely pohybovat. Obyvatelé Českého království tak mohli sledovat parlamentní debaty svých volených zástupců pouze v říšském sněmu ve Vídni a Kroměříži.

Sněmovna lidu Federální shromáždění Československé socialistické republiky byla jednou ze dvou komor parlamentu, který od začátku roku 1969 navazoval na Národní shromáždění. Původně i volební období mělo být čtyřleté, na základě ústavního zákona č. 43/1971 Sb., účinného od 28. 11. 1971 však bylo volební období prodlouženo na pět let, což platilo až do roku 1990. Zmenšen byl také počet poslanců Sněmovny lidu a to na 200 se stejným počtem volebních obvodů. Rozdělení volebních obvodů mezi republiky odpovídalo počtu obyvatel. V prvních volbách bylo na území České socialistické republiky 137 volebních obvodů, ve volbách roku 1986 již jen 134. Volby do zastupitelstev, národních parlamentů i Federálního shromáždění se konaly ve stejné dny. Samostatně se komory Federálního shromáždění sházely jen výjimečně, v průměru jen jednou ročně. Častější byly společné schůze obou komor, které se podobně jako v případě národních rad konaly čtyřikrát za rok. K výraznému nárůstu činnosti došlo v souvislosti s hromadnou výměnou poslanců – takzvanou kooptací – na přelomu let 1989/1990. V červenci 1990 schválili poslanci Federálního shromáždění zákon o platech a náhradách výdajů, který jim opět přiznal měsíční plat. K obdobnému kroku došlo v září i v České národní radě. Se zánikem federace byly obě komory Federálního shromáždění zrušeny. Poslanci zvolení v roce 1992 tak působili ve své funkci jen půl roku.

Sněmovna národů stejně jako Sněmovna lidu vznikla na základě zákona o federaci k 1. 1. 1969. Poslanci Sněmovny národů nemohli být zároveň poslanci Sněmovny lidu, avšak mohli být poslanci národních rad. První členy Sněmovny národů zvolily v prosinci 1968 ze zákona národní rady ze svých řad z těch poslanců, kteří zároveň nebyli členy končícího Národního shromáždění. Sněmovnu národů tvořilo 150 poslanců, přičemž polovina byla volena v českých a polovina ve slovenských volebních obvodech. Sněmovna národů měla svou vlastní zasedací místnost také v budově Federálního shromáždění. Rozdělení na českou a slovenskou část bylo vyjádřeno i v zasedacím pořádku, a to uličkou, která vymezovala pravou a levou část sálu. Poslanci hlasovali společně a společně také zasedali ve výborech, v případě důležitých hlasování, například schvalování ústavních zákonů však byl zapotřebí souhlas nadpoloviční většiny případně dvou třetinové většiny obou části. Také usnášeníschopnost byla vázána na přítomnost nadpoloviční většiny poslanců z obou částí. Složení obou komor parlamentu bylo až do kooptace ustálené. Vyjadřovala to také kontinuita ve funkci předsedy Sněmovny národů, kterou zastával mezi lety 1969-1987 slovenský komunistický politik a právník Dalibor Hanes.

Půdu pro svolání moravského ústavodárného „selského“ sněmu 1848 připravil na svém posledním zasedání 27. dubna 1848 ještě starý stavovský sněm (obr. A až H), který schválil rozsáhlou reformu nejvyšší samosprávné zemské instituce. V novém ústavodárném sněmu mělo zasednout 266 poslanců – jako virilisté majitelé velkostatků a zástupci klášterů, dále 77 poslanců zvolených za města a 18 za venkovské statky měst, 108 poslanců měly vyslat venkovské obce a po jednom každá z pěti fakult olomoucké univerzity. Volit mohl každý státní občan mužského pohlaví, který byl plnoletý, svéprávný a ekonomicky nezávislý. Ústavodárný sněm pak zasedal v sále Reduty (obr. J a K).

Narychlo chystané volby i politická nezralost moravské společnosti ještě neumožňovala vyprofilování pevnějších politických stran či frakcí. Ve volbách tak většinou uspěli představitelé místní správy, či významné lokální postavy bez ohledu na národnost či programové zaměření. První demokratičtější volby na Moravě představovaly zvláště na venkově dějinnou událost (obr. I). Žarošická kronika zachytila průběh voleb: „Ráno ve volební den sjížděli se z celého volebního okresu do Žarošic svátečně oděni voliči na opentlených vozech a s ozdobenými koňmi. Osazenstvo vozu drželo v rukou opentlenou ‚máju‘ s připevněným barevným šátkem a pentlemi. Volebního zájezdu zúčastnilo se i představenstvo obecních úřadů všech jmenovaných obcí.“ Pro množství poslanců selského původu zvolených ve venkovských obvodech se sněmu později přezdívalo také „selský“. Již brzy po jeho svolání se však jasně projevily limity takto sestavené instituce. Obce si musely své poslance financovat samy, což zatěžovalo obecní pokladny, a část poslanců z venkova záhy přestala do sněmu docházet. Řada poslanců také sledovala pouze úzce regionálně zaměřené zájmy a o zbytek sněmovních jednání nejevila zájem. Relativně nízké právní i politické povědomí velké části zvolených zástupců pak vedlo k tomu, že iniciativu na sněmu drželo pouze několik málo vzdělaných a zkušených poslanců, na nichž fakticky stál celý průběh sněmovních jednání.

Moravský zemský sněm druhé poloviny 19. století navazoval na starší tradici moravských stavovských sněmů a krátce existující ústavodárný zemský sněm z let 1848–1849. Jejich kontinuálním pokračovatelem však nebyl, jednalo se o zcela nový orgán. Fungování instituce vymezovala především Únorová ústava z roku 1861, Zemské zřízení pro Moravu a volební řád do moravského zemského sněmu z téhož roku. Do hlavních legislativních kompetencí sněmu spadala tvorba zemského rozpočtu, financování zemí zřizovaných škol, dobročinných a sociálních ústavů, budování a správa infrastruktury, dále pak zemědělské a část hospodářských záležitostí. Do roku 1873 sněm také volil z řad svých poslanců zástupce za Moravu do říšské rady ve Vídni. Až do roku 1878 moravský sněm sídlil v nevyhovujících podmínkách moravského místodržitelství (obr. A až C). Odkoupení historické budovy sněmu na Dominikánském náměstí však problém nevyhovujících prostor neřešilo, a proto byla v letech 1875 až 1878 vystavena nová moderní budova pro účely zemského sněmu a zemské samosprávy (obr. D až J).

V období 1861 až 1906 zasedalo ve sněmu celkem 100 poslanců, z nichž dva – arcibiskup olomoucký a biskup brněnský – zasedali ve sněmovně z titulu své funkce jako nevolení tzv. virilisté. Zbytek poslanců byl volen ve třech kuriích: 30 poslanců v kurii velkostatkářské, kde měli aktivní i pasivní volební právo pouze majitelé deskových velkostatků (kurie se dále dělila na dva sbory odlišující majitele fideikomisních a alodiálních velkostatků); dále 37 poslanců v kurii měst a obchodních a živnostenských komor (31 ve městech a po třech v brněnské a olomoucké obchodní a živnostenské komoře); a 31 zastupitelů v kurii venkovských obcí (obr. K). Základní předpoklad pro získání volebního práva představoval daňový census, tedy minimální výše odváděné daně, která se v průběhu času měnila. Většina moravské populace však z tohoto důvodu zůstávala z politického procesu vyloučena, kuriový systém také nepokrytě zvýhodňoval určité skupiny voličů. Řádově desítky majitelů velkostatků měly na sněmu srovnatelné zastoupení jako tisíce městských a desetitisíce venkovských voličů. Zásadní změnu fungování sněmu přineslo až takzvané Moravské vyrovnání z roku 1905 a s ním spojená revize volebního řádu. Kuriový systém zůstal sice zachován, přibyla však všeobecná voličská kurie, ve které mohli volit všichni dospělí muži splňující zákonem dané podmínky (například beztrestnost) a z níž do sněmu mířilo dalších 30 poslanců. Dosavadní tři kurie byly rozšířeny a celkový počet poslanců stoupl na 151. Zásadní změnu však představovalo rozdělení volebních obvodů na jazykově české a německé, což mělo otupit národnostní rozbroje dosud s volbami spojené. V čele sněmu stál císařem jmenovaný zemský hejtman, který zároveň předsedal zemskému výboru – hlavní exekutivní instituci na zemské úrovni. Jméno hejtmana vždy po zahájení nové sněmovní periody sněmu slavnostně oznámil zástupce říšské vlády.

Na rozdíl od zemského sněmu v Čechách existoval moravský sněm až do prvních měsíců roku 1914. Po ukončení zasedání 28. února 1914 se však kvůli vypuknutí první světové války sněmovna již nesešla a po vzniku Československa instituce moravského zemského sněmu zanikla.

Na základě takzvané Ústavy 9. května vzniklo Národní shromáždění republiky Československé.  Ačkoliv názvem navazovalo na svého prvorepublikového předchůdce, ústava, volební zákony a zejména nastolená praxe mu určila výrazně odlišná pravidla. Nebyla obnovena druhá komora parlamentu, a především Komunistická strana Československa přiměla ostatní politické strany ke společné kandidátní listině organizací Národní fronty s naprostou většinou zástupců KSČ. Předsednictvo Ústředního výboru této strany navíc nově schvalovalo všechny kandidáty. Jako výraz nesouhlasu s navrženou kandidátní listinou mohli voliči do volební urny vhodit bílý lístek. Pro zvolení bylo zapotřebí získat více než 50% platných hlasů, tuto hranici kandidáti vždy výrazně překročili. Volební období bylo po vzoru meziválečného období šestileté, od ústavy z roku 1960 čtyřleté. Na základě volebního zákona z roku 1954 byl počet poslanců zvýšen na 368 a místo volebních krajů, v nichž bylo voleno několik poslanců, vznikly volební obvody. Za každý obvod byl zodpovědný poslanec, který jako jediný v něm kandidoval. Zatímco od roku 1960 byl počet poslanců opět snížen na 300, systém volebních obvodů zůstal až do roku 1990 nezměněn. S poklesem významu Národního shromáždění klesal také počet schůzí. Na to reagoval například zákon z prosince 1954, v němž již řadovým poslancům nebyl přiznám měsíční plat, nýbrž pouze měsíční náhrada, neboť se předpokládalo, že poslanci mají jiné hlavní zaměstnání. Od roku 1964 se hovoří pouze obecně o náhradách souvisejících s výkonem mandátu. Funkční plat náležel pouze poslancům, kteří pro výkon mandátu museli být zcela uvolněni ze svého zaměstnání. Se změnou názvu státu v roce 1960 se Národní shromáždění přejmenovalo na Národní shromáždění Československé socialistické republiky. Po federalizaci státu se z poslanců Národního shromáždění stali poslanci Sněmovny lidu Federálního shromáždění.

Vedle senátu představovala poslanecká sněmovna jednu z částí dvoukomorového zákonodárného Národního shromáždění, které v Československu existovalo mezi lety 1920 až 1939 a které navazovalo na činnost Revolučního národního shromáždění. Na základě Ústavní listiny, přijaté Revolučním národním shromážděním 29. února 1920, proběhly 18. dubna 1920 volby (obr. A, B), které určily složení poslanecké sněmovny v jejím prvním funkčním období. K úvodní schůzi se poslanci sešli 26. května 1920. Další volby do poslanecké sněmovny proběhly v letech 1925, 1929 a 1935. Poslední schůze poslanecké sněmovny se uskutečnila 16. prosince 1938, existence poslanecké sněmovny formálně zanikla 21. března 1939.

Podle Ústavní listiny poslanecká sněmovna sestávala z 300 členů, kteří byli voleni na šest let. K volbám se mohli dostavit všichni občané Československé republiky mužského i ženského pohlaví starší 21 roků. Poslanci museli mít alespoň 30 let a nesměli být zároveň členy senátu, ústavního soudu, přísedícího soudu volebního a župních zastupitelstev. Při první schůzi museli složit poslanecký slib, jinak svůj mandát ztratili. Poslancům byla garantována imunita. K trestnímu či disciplinárnímu stíhání bylo zapotřebí souhlasu poslanecké sněmovny. Usnášeníschopná byla sněmovna za přítomnosti minimálně třetiny všech členů, tzn. 100 poslanců. Pro vypovězení války či změny ústavy musely ale být ve sněmovně alespoň tři pětiny poslanců. Přítomnosti dvou třetin poslanců bylo třeba pro obžalobu prezidenta, předsedy vlády a členů vlády. V případě, že poslanecká sněmovna se senátem zamítly vládní návrh zákona, mohla vláda přistoupit k referendu.

Sněmovnu k řádnému jarnímu a podzimnímu, popřípadě k mimořádnému zasedání svolával prezident republiky. Zasedání přitom začínalo a končilo ve stejnou dobu jako zasedání senátu. Vnitřní fungování poslanecké sněmovny se řídilo jejím vlastním jednacím řádem. Poslanci si též sami volili své předsednictvo a ostatní funkcionáře. Mezi lety 1920 až 1925 předsedal sněmovně František Tomášek z Československé sociálně demokratické strany dělnické, mezi lety 1925 až 1932 agrárník Jan Malypetr, mezi lety 1932 až 1935 agrárník František Staněk. Roku 1935 byl do funkce zvolen agrárník Bohumír Bradáč, ten však téhož roku zemřel a funkci po něm až do zaniknutí Národního shromáždění vykonával opět Jan Malypetr. V době, kdy poslanecká sněmovna a senát nezasedaly, byl k dozoru nad výkonnou mocí a k provádění neodkladných opatření zplnomocněn výbor složený z 16 poslanců a 8 senátorů

Ústavní listina z roku 1920 zprvu předpokládala vznik samostatného zákonodárného sněmu pro Podkarpatskou Rus. Jelikož k jeho konstituování nikdy nedošlo, vztahovala se působnost Národního shromáždění, a tedy i poslanecké sněmovny na celé území Československa. Ústavní listina deklarovala, že sídlem poslanecké sněmovny je Praha a pouze v nezbytných případech jiné místo Československé republiky. Podobně jako Revoluční národní shromáždění sídlila také poslanecké sněmovna v budově pražského Rudolfina. Idea postavit moderní sídlo parlamentu na Letenské pláni nebyla nakonec realizována.

Vedle poslanecké sněmovny představoval senát jednu z částí dvoukomorového zákonodárného Národního shromáždění, které v Československu existovalo mezi lety 1920 až 1939 a které navazovalo na činnost Revolučního národního shromáždění. Na základě Ústavní listiny, přijaté Revolučním národním shromážděním 29. února 1920, proběhly 25. dubna 1920 volby, které určily složení senátu v jeho prvním funkčním období. K úvodní schůzi se senátoři sešli 26. května 1920. S rozpuštěním poslanecké sněmovny docházelo v praxi i k rozpuštění senátu. Další volby do senátu tudíž proběhly současně s volbami do poslanecké sněmovny v letech 1925, 1929 a 1935. Poslední schůze senátu se uskutečnila 17. prosince 1938, existence senátu formálně skončila 21. března 1939.

Podle Ústavní listiny senát sestával ze 150 členů, kteří byli voleni na osm let. K volbám se mohli dostavit všichni občané Československé republiky mužského i ženského pohlaví starší 26 roků. Poslanci museli mít alespoň 45 let a nesměli být zároveň členy poslanecké sněmovny, ústavního soudu, přísedícího soudu volebního a župních zastupitelstev. Při první schůzi museli složit senátorský slib, jinak svůj mandát ztratili. Senátorům byla garantována imunita. K trestnímu či disciplinárnímu stíhání bylo zapotřebí souhlasu senátu. Usnášeníschopný byl senát za přítomnosti minimálně třetiny všech členů, tzn. 50 senátorů. Pro vypovězení války či změny ústavy musely ale být v senátu alespoň tři pětiny senátorů. V případě, že poslanecká sněmovna se senátem zamítly vládní návrh zákona, mohla vláda přistoupit k referendu.

Senát byl k řádnému jarnímu a podzimnímu, popřípadě k mimořádnému zasedání svoláván prezidentem republiky. Zasedání přitom začínalo a končilo ve stejnou dobu jako zasedání poslanecké sněmovny. Vnitřní fungování senátu se řídilo jeho vlastním jednacím řádem. Senátoři si též sami volili své předsednictvo a ostatní funkcionáře. V roce 1920 předsedal senátu nejdříve agrárník Cyril Horáček, ještě během prvního zasedání byl ale vystřídán agrárníkem Karlem Práškem, který ve funkci zůstal do roku 1924. Mezi lety 1924 až 1926 byl předsedou senátu agrárník Václav Donát. Roku 1926 byl na post předsedy krátce zvolen národní sociál Václav Klofáč, vystřídaný téhož roku lidovcem Mořicem Hrubanem. Ten svou funkci zastával do roku 1929, kdy se předsedou senátu stal sociální demokrat František Soukup. Soukup ve funkci zůstal až do roku 1939. V době, kdy poslanecká sněmovna a senát nezasedaly, byl k dozoru nad výkonnou mocí a k provádění neodkladných opatření zplnomocněn výbor složený z 16 poslanců a 8 senátorů.

Ústavní listina z roku 1920 zprvu předpokládala vznik samostatného zákonodárného sněmu pro Podkarpatskou Rus. Jelikož k jeho konstituování nikdy nedošlo, vztahovala se působnost Národního shromáždění, a tedy i senátu na celé území Československa. Ústavní listina dále deklarovala, že sídlem senátu je Praha a pouze v nezbytných případech jiné místo Československé republiky. Sídlem senátu se stal Thunovský palác, v němž v době habsburské monarchie sídlil český zemský sněm a v němž se konala i první zasedání Revolučního národního shromáždění. Idea postavit moderní sídlo parlamentu na Letenské pláni nebyla nakonec realizována.

Na Vídeňském kongresu 1815 založený Německý spolek, který navazoval na Svatou říši římskou národa německého zrušenou již v roce 1806, se skládal z 35 suverénních států a čtyř svobodných měst. Jednalo se o konfederaci/spolek států, jejímž společným orgánem byl tzv. Spolkový sněm ve Frankfurtu nad Mohanem, jemuž předsedalo Rakousko. Německé národní hnutí, které výrazně zesílilo v kontextu napoleonský válek, podobný útvar nepovažovalo za německý národní stát a volalo po sjednocení Německa. V souvislosti s  revolucí 1848 zintenzivnily snahy německých vlastenců, zvláště z řad inteligence, o svolání celonárodního parlamentu opřeného o silnou legitimitu volených zástupců lidu, který by sjednotil Němce v rámci jednoho německého národního státu a dal tomuto státu ústavu. Revolucí vyděšené vlády jednotlivých států Německého spolku tlaku veřejnosti v tomto směru rychle ustupovaly, a to včetně Rakouského císařství, které ani zdaleka nebylo čistě německým státem a aniž by všechna jeho území byla součástí Německého spolku (podobný problém mělo např. i Prusko).

Průkopníci sjednocení Německa tzv. cestou zdola (tj. z vůle lidu) rozeslali 10. března 1848 pozvánky k vyslání delegátů do tzv. Předparlamentu (Vorparlament), který by ideu sjednocení dále prosazoval. Vorparlament  čítající 574 delegátů se sešel 31. března 1848 ve Frankfurtu nad Mohanem a zvolil tzv. výbor padesáti, který jako poradní sbor dosavadního Spolkového sněmu inicioval přípravy ke vzniku Německého národního shromáždění. Do Německého národního shromáždění, přezdívaného často jako „frankfurtský parlament“, mělo být původně zvoleno 649 poslanců, kdy na cca 50.000 obyvatel měl připadnout jeden volený zástupce. Toto číslo se ale opíralo o podhodnocenou statistiku obyvatelstva. Nakonec bylo zvoleno za rok jednání až 830 poslanců z celého území Německého spolku. Přesný počet ovšem v odborné literatuře kolísá (Best – Weegeho lexikon frankfurtských poslanců z roku 1998 uvádí 809 biografií), a to zejména s ohledem na četné skládání mandátů, vstupování náhradníků, dodatečné volby atd. Reálně pak v sále na habsburské země začleněné do Německého spolku z toho připadlo celkem 132 volebních obvodů s celkem 186 (jiné zdroje uvádějí 190) zástupci; v Čechách bylo 68 obvodů, na Moravě 28 a v rakouském Slezsku sedm, dohromady se tak v českých zemích mělo zvolit 103 poslanců. Vídeňská vláda neskrývala rozpaky z naznačeného vývoje, nicméně neodvažovala se vzdorovat silnému tlaku veřejného mínění rakouských a českých Němců a souhlasila s vypsáním voleb do německého Národního shromáždění na svém území na 19. dubna 1848. Volební řád byl výrazně demokratický, vztahoval se na plnoleté muže a každá spolková země sama rozhodovala, zda volba proběhne přímo či nepřímo (skrze volitele).

Volby frankfurtských zástupců probíhaly na území českých zemí nakonec ve velkém chaosu a v různých termínech (ponejvíce 20. května, v Praze ale např. až 23. května 1848). Češi ústy Františka Palackého (tzv. Palackého psaní do Frankfurtu) totiž odmítli zastoupení českých zemí v celoněmeckém parlamentu, stejně jako jejich začlenění do sjednoceného Německa. Naopak se přihlásili k zachování nezávislého Rakouska coby federace malých středoevropských národů. Ke zvolení poslanců tak došlo jen v 50 volebních obvodech (v Čechách ve 20, na Moravě ve 23 a ve Slezsku ve všech sedmi), a to především v českoněmeckých oblastech, v některých národnostně smíšených městech (např. Praze) byly přípravy k volbám provázeny zastrašováním a terorizováním případných voličů. Praha např. měla dopoledne 23. května zvolit ve dvaceti okrscích celkem 193 volitelů, kteří by odpoledne vybrali dva poslance (a dva náhradníky). Nicméně za celý den se do volebních místností odvážili pouze tři volitelé… Otázka voleb do Frankfurtu a jejich český bojkot vyhrotil česko-německé vztahy nejen v rámci českých zemí, ale vyvolal nepřátelské postoje vůči Čechům i uvnitř vlastního Německa. Nejvýraznějšími zvolenými postavami frankfurtského parlamentu z řad českých Němců byli moravští velkoněmci Karl Giskra (za M. Třebovou) a Johann N. Berger (Šumperk).

Německé národní shromáždění se sešlo 18. května 1848 v kostele sv. Pavla (Paulskirche) ve Frankfurtu nad Mohanem, kam se dostavilo 562 poslanců. Prezidentem sněmu byl zvolen Heinrich von Gagern a rakouský arcivévoda Johann byl ohromnou většinou 436 hlasů vybrán za tzv. říšského správce suplujícího zatím nevybraného panovníka sjednocujícího se Německa. Johann jmenoval následně prozatímní německou vládu, v níž zasedl i Anton Schmerling (ministr vnitra a zahraničních věcí), pozdější tvůrce rakouské únorové ústavy (1861) a budoucí rakouský státní ministr. Původní Spolkový sněm pak 12. července 1848 přenesl své dosavadní pravomoci na nový ústavodárný orgán. Poslanci vedli rozsáhlé debaty nejen o formě Německa (monarchie versus republika), o jeho ústavě, ale též o jeho územním vymezení, kdy spolu soupeřily tzv. velkoněmecká a maloněmecká koncepce. Maloněmecká, prosazovaná např. Pruskem, počítala s vyloučením Rakouska ze sjednoceného Německa. To naráželo ovšem na odpor německých vlastenců usilujících o integraci všech Němců v jednom německém státu, tedy i Němců z habsburské monarchie. Maloněmecká koncepce nabyla na důležitosti v okamžiku přijetí zákona z 27. října 1848, podle něhož se žádná část Německé říše nemohla spojit s neněmeckými zeměmi do jednoho státu (přípustná byla pouze personální unie s jiným suverénním státem).

Ústava sjednoceného Německa byla přijata 28. března 1849 a činila z Německa dědičnou konstituční monarchii v čele s císařem coby hlavou výkonné moci. Dvoukomorovým Říšský sněm volený občany měl být zákonodárným orgánem. Následně sněm zvolil za císaře pruského krále Friedricha Wilhelma IV., který ovšem korunu nabízenou z rukou lidu odmítl. Dosavadní úsilí o sjednocení Německá se tak dostalo do slepé uličky a naznačený vývoj byl výsledkem postupného potlačování revoluce jednotlivými německými vládami. Rakouská vláda povolala poslance zvolené na území habsburské monarchie zpět domů 5. dubna 1849, pruská vláda učinila totéž 14. května 1849. Zbylí poslanci však jednali a sněm se radikalizoval, mj. i proto, že umírnění poslanci četně skládali své mandáty. V obavách ze zásahu pruského vojska zbylí poslanci v červnu 1849 přesídlili do Stuttgartu, kde byl 19. června 1849 nyní asi již jen asi 150členný kusý parlament (tzv. Rumpfparlament) za použití vojska rozpuštěn. Arcivévoda Johann svoji funkci oficiálně složil 20. prosince 1849. Idea sjednocení Německa tzv. cestou zdola byla mrtvou a 1. září 1850 se ve Frankfurtu nad Mohanem sešel někdejší Spolkový sněm Německého spolku, který byl následně obnoven ve své předbřeznové podobě.

Prozatímní národní shromáždění (PNS) zahájilo svou činnost 28. října 1945. Podle ústavního dekretu prezidenta republiky č. 47/1945 bylo jeho hlavním úkolem vykonávat zákonodárnou moc na území Československa do doby, než se sejde řádně zvolené Ústavodárné národní shromáždění. Jednalo se tedy o nevolený provizorní zákonodárný sbor, jehož časový mandát byl omezen pouze na několik měsíců. PNS mělo celkem 300 členů, kteří byli nominováni politickými stranami a zájmovými organizacemi Národní fronty. Poslanci byli zvoleni v nepřímé volbě, kterou provedli delegáti národních výborů a správních komisí na svých zemských sjezdech. Proces volby byl do značné míry formální záležitostí, neboť zástupci národních výborů a správních komisí pouze potvrzovali předjednanou společnou kandidátní listinu Národní fronty. Zastoupení jednotlivých politických stran bylo paritní. České země měly 200 poslanců, Slovensko 100 poslanců. Po větší část své krátké existence sídlilo Prozatímní národní shromáždění v budově Rudolfina, tedy na stejném místě, kde v meziválečném období sídlila Poslanecká sněmovna Národního shromáždění. V květnu 1946 došlo k přestěhování parlamentu do budovy bývalé Pražské burzy pro zboží a cenné papíry ve Wilsonově ulici (vedle Národního muzea), která se později stala součástí komplexu Federálního shromáždění. V letech 1945 až 1948 sice formálně zůstávala v platnosti prvorepubliková ústava z roku 1920, povalečný československý parlament se ale od toho předválečného v mnoha ohledech výrazně lišil. Horní parlamentní komora (Senát) nebyla obnovena a zmíněný prezidentský dekret č. 47/1945 snížil věkovou hranici pro dosažení aktivního i pasivního volebního práva na 18, respektive 21 let.

Říšskou radou se v letech 1861 až 1918 nazýval ústřední parlament monarchie. Funkcí navazovala na říšský sněm z let 1848/49, jeho kontinuálním pokračováním však nebyla. Více evokovala souvislost se stejnojmenným poradním orgánem císaře z let 1849 až 1861. Výrazem ústavních reforem po pádu absolutismu se stal Říjnový diplom z 20. října 1860, který ohlašoval změny vládního systému a naznačoval federalizaci říše. Jeho provedením byl pověřen státní ministr Anton Schmerling, který se stal i autorem oktrojované únorové ústavy z 26. února 1861. Liberální centralista Schmerling ovšem redukoval původní federalistické poselství diplomu. Schmerlingova ústava navíc měla k základnímu zákonu státu velmi daleko, šlo o pouhý zákon o říšském zastupitelstvu a o dělbě jeho kompetencí se zemskými sněmy. Slabá říšská rada byla posměšně nazývána „Schmerlingovým divadlem“, popř. „boudou“. Poslanci zde poprvé zasedli 29. dubna 1861. Nové budovy se dočkali až v prosinci 1883.

Únorová ústava nabídla i řešení státoprávního konfliktu s Uhry, které usilovaly o pouhou personální unii se zbytkem monarchie. Říšská rada se proto měla scházet ve dvou podobách: širší říšská rada se vztahovala na území celého mocnářství a jejímu spolupůsobení byly vyhrazeny nejdůležitější agendy. V ostatních oblastech měl na území Uher působit výhradně uherský sněm. V případě neuherských zemí byl do legislativního systému mezi širší říšskou radu a zemské sněmy vložen ještě mezičlánek v podobě užší říšské rady. Její věcná působnost byla stanovena obecně, bylo jí svěřeno vše, co nespadalo do taxativně stanovené působnosti širší říšské rady a neuherských zemských sněmů. Únorová ústava tak byla pro federalisty zklamáním, nicméně obsahovala i autonomistické prvky. Nejvýznamnější spočíval v nepřímé volbě říšské rady, kam v letech 1861–1873 zemské sněmy vysílaly delegáty z řad svých poslanců. Parlament byl koncipován jako dvoukomorový, vedle poslanecké vznikla ještě horní, tzv. panská sněmovna. Poslanecká sněmovna měla 343 členů, z toho 223 z neuherských zemí (54 z Čech, 22 z Moravy a šest ze Slezska). Předsedy a místopředsedy obou komor říšské rady jmenoval panovník.

Asymetrický model nabídl Uhrům silnou autonomii, vlastně federalizaci jejich poměru k rakouskému jádru říše. Kompromis však byl Maďary odmítnut. Uherský a chorvatský sněm širší říšskou radu neobeslaly a neuznávaly říšské zákonodárství. V Benátsku se sněm nepodařilo ani konstituovat. Odtržením Benátska po válce 1866 se benátský problém vyřešil sám. Uherský problém vyřešilo až rakousko-uherské vyrovnání z února 1867. Výsledkem bylo utvoření rakousko-uherské (kon)federace. Dualismus ovšem posílil centralizační tendence v  rakouské části, tzv. Předlitavsku. Od září 1865 sistovaná ústava byla revidována a vznikla nová prosincová ústava (1867). Přestalo se rozlišovat mezi širší a užší říšskou radou, její bikamerální podoba ovšem zůstala, pouze předseda poslanecké sněmovny byl nově volen sněmovnou. Zdánlivě byl federativní prvek posílen tím, že nyní byly taxativně vyjmenovány kompetence říšské rady a vše ostatní připadlo sněmům. Faktické posilování centralistického modelu parlamentarismu dovršilo zavedení přímé volby poslanců voliči (1873). Volební období bylo šestileté, v případě nefunkčnosti sněmovny ji císař mohl předčasně rozpustit. V roce 1917 byla naopak volební perioda s ohledem na trvající válku o rok prodloužena.

Složení parlamentu zásadně ovlivňoval kuriový systém jejího volení, kdy se voliči na základě tzv. zájmového zastoupení dělili do čtyř kurií odrážejících jejich sociální a hospodářské zázemí (kurie velkostatku, kurie obchodních a živnostenských komor, kurie měst a průmyslových obcí, kurie venkovských obcí). Přiznání volebního práva do parlamentu se odvíjelo od přiznání volebního práva v obci a dále bylo limitováno vysokým daňovým cenzem. Systém preferoval velké daňové poplatníky. Volebním právem mohly disponovat i právnické osoby. Po zavedení přímé volby poslanecké sněmovny stoupl v roce 1873 počet poslanců na 353 (92 z Čech, 36 z Moravy, 10 ze Slezska).

K pozvolné demokratizaci volebního systému docházelo od roku 1882, kdy byl v kuriích měst a venkova snížen daňový cenzus. Otevření parlamentu středním vrstvám vedlo k radikalizaci voličstva i poslanců. Badeniho volební reforma (1896) zachovala zájmové zastoupení, ale k existujícím kuriím přidala pátou všeobecnou, v níž volili všichni dospělí muži. Volební právo tak sice bylo všeobecné, ale nikoliv rovné. Počet poslanců stoupl na 425 (110 z Čech, 43 z Moravy a 12 ze Slezska). Rovné (sociálně, nikoliv však národnostně) a přímé volební právo zavedla až Beckova volební reforma (1906). Počet poslanců vzrostl na 516 (130 z Čech, 49 z Moravy a 15 ze Slezska; národnostně připadlo Němcům 233 mandátů, Čechům 107, Polákům 82, Jihoslovanům 37 atd.).

Rakouský parlamentarismus od konce 19. století ochromovala nacionalizace poslanecké sněmovny. Obstrukce, kdy poslanci znemožnili jednání sněmovny, byly na denním pořádku. V březnu 1914 byla říšská rada odročena na neurčito a na rozdíl od jiných států v obavách z obstrukcí a nacionálních excesů nebyla svolávána ani během prvních tří válečných let. Znovu se sešla až 31. května 1917 a její schůze naplnily všechny obavy. Většina českých poslanců říšskou radu opustila v poslední třetině října 1918, samotná říšská rada zanikla 12. listopadu 1918 v souvislosti se vznikem Rakouské republiky.

Národní shromáždění československé (též Revoluční národní shromáždění) představovalo prozatímní nejvyšší zákonodárný orgán v prvních dvou letech Československé republiky. Jeho existenci předcházel Národní výbor československý, který vznikl 13. července 1918 přetvořením Národního výboru, který byl od roku 1916 společným zastřešujícím orgánem českých politických stran. Členové Národního výboru byli jmenováni svými stranami na základě tzv. Švehlova klíče, který odrážel výsledky voleb do říšské rady z roku 1911. Pomocí tohoto klíče byl 14. listopadu 1918 Národní výbor československý dále rozšířen, čímž vzniklo Národní shromáždění československé (obr. A, B). Fungovalo až do roku 1920, kdy bylo nahrazeno dvoukomorovým Národním shromážděním, zvoleným na základě všeobecných voleb.

Podle Prozatímní ústavy, schválené Národním výborem československým 13. listopadu 1918, sestávalo Národní shromáždění československé z 256 členů (v březnu 1919 byl počet navýšen na 270). Tito poslanci nebyli voleni, nýbrž jmenováni politickými stranami. Národnostně zastoupení byli v tomto jednokomorovém parlamentu pouze Češi a Slováci. Zastoupení pak získaly i ženy. Své členství mohli tito jmenovaní poslanci ztratit v souvislosti se ztrátou svéprávnosti anebo v případě, že byli odsouzeni za trestný čin. Usnášeníschopné bylo shromáždění za přítomnosti alespoň třetiny poslanců. Pokud však měl být změněn zákon o Prozatímní ústavě, zákon o všeobecných právech občanů či zákon o osobní nedotknutelnosti členů shromáždění, byla nutná přítomnost dvou třetin poslanců. Při témže počtu poslanců mohlo být usnášeno o vyhlášení války. Nadpoloviční většiny bylo zapotřebí k volbě prezidenta a ke schvalování mezinárodních smluv.

Vnitřní fungování Národního shromáždění československého vyplývalo z jednacího řádu. V čele orgánu stanul předseda, po jeho boku pracovalo pět místopředsedů. Ve shromáždění dále působili zapisovatelé a pořadatelé. Shromáždění zprvu zasedalo v Thunovském paláci (obr. C, D, E, F), posléze v Rudolfinu.

Primárním úkolem Národního shromáždění československého bylo přijetí opatření a zákonů umožňujících existenci československé republiky. Ústřední význam mělo zejména přijetí Ústavní listiny 29. února 1920. Díky ní mohly 18. dubna 1920 proběhnout volby, které ukončily trvání tohoto prozatímního orgánu a zahájily etapu dvoukomorové parlamentní demokracie.

Po rozdělení Slezska mezi Rakousko a Prusko v roce 1741 zastupoval zájmy rakouské části země coby představitel stavovské samosprávy tzv. veřejný konvent. Konvent zasedal v Opavě a při svém vzniku v roce 1742 sestával ze zástupce těšínského knížete, zástupce knížete opavského a krnovského a delegáta opavských a krnovských stavů. Záhy byl rozšířen o zástupce biskupa vratislavského jako knížete niského a po povýšení Bílska v roce 1752 z nižšího svobodného panství na vyšší i o delegáta držitele tohoto panství, které bylo v roce 1754 povýšeno na knížectví. Tím počet zástupců v konventu stoupl na pět. Konvent neměl předsednictví, určitou dobu byl neformální hlavou zástupce vratislavského biskupství, avšak po přímém převzetí těšínského knížectví Habsburky se jí stal zástupce těšínského knížete. Konvent se zároveň konstituoval jednou ročně na vyzvání panovníka jako knížecí sněm. Měl tedy stejné složení jako sněm a současně fungoval i jako jeho výbor. Funkce sněmu byla čistě formální, omezovala se na přijetí daňových postulátů panovníka, rozvržení berní na jednotlivá knížectví a jejich stavy a jejich vybírání. Vlastní povolování daní mu nepříslušelo. Úkolem konventu, který pracoval trvale v údobí mezi jednáním knížecích sněmů, jejichž počet se stále snižoval, až v roce 1847 zanikly úplně, bylo přednášet návrhy v oblasti „veřejného blaha“ u Královského úřadu, později Moravsko-slezského gubernia.

Do pravomocí konventu náleželo vést zemský katastr; provádět repartici, příjem a odvádění zemských daní; předpisovat, vybírat a odvádět dědické daně; spravovat stavovský slezský domestikální fond; kontrolovat hospodaření se slezským domestikálním fondem; spravovat fond na ubytování vojska; přidělovat stavovská stipendijní místa; ohlížet na správu opavské nemocnice dr. Heidricha; vést šlechtické matriky a seznamy udělených inkolátů; opatřovat úvěr pro stavovskou zemskou správu; obsazovat služební místa v kanceláři konventu a v ostatních stavovských úřadech a dohlížet na pokladnu. Až do roku 1800 veřejný konvent sídlil v budově na opavském Horním náměstí, poté se přestěhoval do odkoupené bývalé jezuitské koleje na Sněmovní ulici č. 1.

Rozsáhlé, i když dočasné změny ve struktuře i pravomoci konventu přinesl rok 1848. Císařské reskripty z března 1848 slíbily stavovským sněmům větší pravomoci a rozšířily počet deputovaných o zástupce měšťanstva a poddaných, kteří se podíleli na vypracování návrhu nového zemského zřízení. Na zasedání konventu 14. dubna 1848 se rozhodlo, že k poradě o důležitých záležitostech země přizve čtyři zástupce panského stavu a držitelů velkostatků a devět zástupců slezských měst. Takto se konvent rozšířil z pěti na 18 členů (devět velkostatkářů a devět zástupců měst). Rozšířený konvent začal záhy uvažovat o přizvání zástupců venkova a 9. května 1848 byl opět rozšířen, tentokrát o devět členů z řad držitelů velkých poddanských usedlostí. Celkově tedy čítal 27 členů. Poprvé se v tomto složení sešel 19. června 1848 na zasedání projednávajícím změnu dosavadního zemského zřízení, úpravy komunální správy, revizi příjmů a vydání zemských samosprávných fondů a zrušení roboty, k čemuž byly vytvořeny jednotlivé výbory k dalšímu projednávání těchto agend. Zároveň se konvent usnesl na svém dalším rozšíření na 48 členů, a to tak, že každý ze tří zastoupených stavů měl mít po 16 zástupcích. Takto rozmnožený konvent se však stal značně těžkopádným tělesem, které se scházelo jen zřídka, takže se dospělo k nutnosti z něj v zájmu rychlého projednávání a vyřizování záležitostí vytvořit širší a užší výbor. Širší byl složen ze čtyř zástupců knížat a osmi členů volených z pléna, měl na starosti konečnou redakci usnesení plného shromáždění konventu a předkládání těchto usnesení říšskému sněmu, popř. vládě, vyřizování neodkladné důležité agendy a svolávání všeobecných schůzí veřejného konventu. Běžnou agendu vyřizoval užší výbor ve složení, jaké měl před rokem 1848.

S potlačením revoluce 1848 však nedošlo k uvedení nového zemského zřízení v život. Po zrušení stavovských sněmů bylo nutno zajistit, aby se o stavovské záležitosti někdo i nadále staral, proto zůstaly alespoň stavovské výbory i nadále funkční. V čele užšího a širšího výboru stál jmenovaný státní úředník ­– slezský zemský prezident. V roce 1852 byl zrušen širší výbor, takže veškerou agendu převzal užší výbor o sedmi členech. V takovém složení pracoval konvent až do roku 1861, kdy byl na základě únorové ústavy zrušen. Jako nový orgán zemské samosprávy vznikl slezský zemský sněm.

Bez přímé historickoprávní kontinuity navazoval slezský zemský sněm z roku 1861 na tradici Slezského veřejného konventu, představitele stavovského zemského sněmu v Rakouském Slezsku před rokem 1849. Tento původně čistě šlechtický orgán byl v revolučním roce 1848 rozšířen o zástupce měst a venkova. Přijetím tzv. Schmerlingovy, resp. únorové ústavy (1861), která obsahovala mimo jiné slezské zemské zřízení a zemský volební řád, vstoupil v život zemský zastupitelský orgán s 30 volenými zástupci a jedním virilistou, jímž byl kníže-biskup vratislavský. Třicet mandátů bylo rozděleno mezi tři kurie – kurii velkostatkářů, kurii měst a opavské obchodní a živnostenské komory (OŽK) a kurii venkovských obcí. Velkostatkářská kurie disponovala devíti poslanci, z nichž dva byli voleni za svěřenecké velkostatky (tzv. fideikomisní), zbývajících sedm za nesvěřenecké (tzv. alodiální) velkostatky. Kurii měst a opavské OŽK reprezentovalo dvanáct poslanců. Z nich byli dva zástupci OŽK, dva hlavního zemského města Opavy a další města volila po jednom zastupiteli. Na venkovské obce připadlo devět poslanců. Aktivní volební právo pro jednotlivé kurie bylo po celou dobu existence sněmu omezeno daňovým cenzem. Do kurie venkovských obcí se volilo nepřímo prostřednictvím voliči předem vybraných volitelů; v ostatních kuriích volili voliči poslance přímo. Funkční období sněmu bylo šestileté, v čele stál zemský hejtman, vybíraný z řad poslanců císařem. Sněm mohl být předčasně rozpuštěn rozhodnutím panovníka. Správním a výkonným orgánem sněmu byl zemský výbor, který se skládal ze čtyř přísedících, zvolených ze středu poslanců v čele se zemským hejtmanem. Do kompetence sněmu patřilo, např. sestavení a schvalování zemského rozpočtu, využívání výnosů zemského a domestikálního fondu, vypisování zemských přirážek k přímým daním, správa a zachování zemského jmění, školního fondu, různých dalších fondů a ústavů, zřízených zemí, správa zemských dluhů, příprava a přijetí zemských zákonů, zemědělská legislativa atd. Do roku 1873 slezský sněm volil ze svého středu šest poslanců zastupujících Rakouské Slezsko v říšské radě ve Vídni. Sněm sídlil v Opavě v bývalé jezuitské koleji ve Sněmovní ulici. Poprvé se sešel 6. dubna 1861 a poslední zasedání proběhlo 4. 3. 1914. Do konce první světové války zemské volby již vypsány nebyly, stávající zemský výbor fungoval do roku 1918.

Ústavodárné národní shromáždění vzniklo na základě prvních poválečných voleb, které proběhly 26. května 1946. Jeho hlavním úkolem bylo vypracování a přijetí nové ústavy, která měla nahradit dosud platnou prvorepublikovou ústavu z roku 1920. Ústavní zákon č. 65/1946 Sb. stanovil, že Ústavodárné národní shromáždění má mít 300 členů a jeho funkční období nesmí být více než dvouleté. Volební právo bylo přiznáno pouze občanům české, slovenské nebo jiné slovanské národnosti. Němci a Maďaři volební právo neměli. Stejný zákon také stanovoval, že volby mají proběhnout podle všeobecného, rovného, přímého a tajného hlasovacího práva a podle zásad poměrného zastoupení. Podle zákona č. 67/1946 Sb. bylo Československo rozděleno na 28 volebních krajů, ve kterých se jednotlivým stranám přidělovaly mandáty. Účast ve volbách byla stejně jako v období první republiky povinná. O hlasy voličů se mohlo ucházet pouze osm politických stran sdružených v Národní frontě (čtyři v českých zemích a čtyři na Slovensku). Voliči, kteří s takto nastaveným systémem nesouhlasili, mohli do volební urny vhodit na znamení protestu bílý lístek. Ústavodárné národní shromáždění sídlilo po celou dobu své existence v budově bývalé Pražské burzy vedle Národního muzea. Při zvláštních příležitostech jako byla volba prezidenta republiky (19. června 1946) nebo přijetí nové ústavy (9. května 1948) se poslanci scházeli ve Vladislavském sále Pražského hradu.